O kvásku a jiných radostech
Bábovka…
Pro mě do školních let jedině kudluf. Jinak se jí u nás doma neřeklo. Bábovky, spíš bábovičky, bylo pro mě označení pouze na ty z formiček na písku. Marně jsem vysvětlovala paní kuchařce Kristě ve školce, že nemáme na svačinu bábovku, ta se přeci nejí, ale kudluf! Veselá historka přidávaná – k mé nevoli – na rodinných sešlostech.
Pokračovat ve čtení „Bábovka na neděli“
Člověk neví, jak se to stává, že něco uvidí a něco ho i popadne…To určitě znáte. Jen jsem si myslela, že už jsem velmi odolná. Fakt jsem! Ale najednou se mi zachtělo.
Co zachtělo!
Jedna stará keramická forma ze mě udělala divokého posedlého lovce. Tak moc jsem ji chtěla. Bohužel prodávající neposílal nic poštou a bydlel hodně daleko.
Chtěla jsem doplnit naši oblíbenou vánočku o další „odrůdu“ a přemýšlela o jakou… V té naší není máslo, ale 40% smetana. Rozhodně není suchá! Ale máslo může někomu v chuti chybět. Píšete mi „nemáš nějakou máslovou“? Tak nakonec můžu mít i máslovou… A vyřešilo se to naprosto samo. A hned dvě věci. Jako vždy, když zapracuje nečekaná náhoda; tentokrát jménem Lenička…
Pokračovat ve čtení „Snadná smetanovo-máslová vánočka pro Leničku“
„V předvečer sv. Mjikoláše chodíl do domácnosti přívětivyj Mjikoláš, voblečenyj bíle za biskupa v plátěným nebo papírovým vornátu s dlúhyjma bílyjma fousama ze lnu, s berlú i pozlátkem polepenú, ha mjitru, s handělem, keryj zvonečkem zvoníl a nosíl dárky, za čmertem s metlu ha řetězem, čmert míl na ruby vobrácenyj kožich se srstí, na hlavje černú čepjičku, na ní dva růžky. Vobličej ha ruce míl počerněný sázema; z houby mu vjisíl dlúhyj červenyj papíruvyj nebo flaneluvyj jazyk. Bručíl, chrastíl řetězem ha metlú, švíkál zlý děti. Nehdy s nima teký bula eště koza (maškara). Děti se modlily, vodpovídaly na votázky z náboženctví ha vodříkavaly modlidbičky.
Když jsem je před pár měsíci dávala tento recepis dohromady podle svých představ o ingrediencích a jejich poměru, netušila jsem, že budou kousky až tak moc dobré. A už vůbec ne, že z poměrně jednoduchého receptu se stane tak veliký hit. A nebere to konce…
Samozřejmě mám radost, protože těsto je jemné, nadýchané a dobře se s ním pracuje. Jen jsem doplnila pár postřehů a pro ty, co mají rádi mák, přidala i náplň makovou.
Buchte, buchetke, buchtičke…
Zasutá a v paměti znovuobjevená vzpomínka na dětství.
U nás doma (a nejen u nás doma) byl sladký repertoár oproti dnešním domácnostem, i té mé, velmi jednoduchý. Nejčastěji se pekly kynuté moučníky.
Pokračovat ve čtení „Buchetke z Boskovštejna“
Miluju klasický chleba, ale občas velmi ráda provedu záměnu za nějakou zajímavou chuť. Obzvláště na snídani – moje rána bývají sladká…
Tento chleba jsem poprvé ochutnala 9. 2. 2019 na křtu naší knihy Upečeno s láskou. Chleba tehdy přivezla výborná pekařka Jitka Abrahamová. Byl famózní. Měla lehce pozměněný, ale plný čokolády. Originál Sourdough Noir pochází ze stránek Emilie Raffa, skvělé pekařky a kuchařky, která už vůbec kakaem ani čokoládou nešetří…
U ní je recepis se 100% kváskem.
Téměř všechna velikonoční jídla obsahovala vejce a používalo se jich hodně. Jsou základem i mazance, který je u nás nejstarším doloženým velikonočním pečivem. Nebýval však vždycky sladký, původně se dělal ze sýra a z vajec, někdy z tvarohu, později se plnil uzeným masem či slaninou. Teprve od konce 18. století se pekly mazance ze sladkého těsta s rozinkami.
Pořád se musí člověk učit…
U kváskového sladkého pečiva vadí mojí rodině jakýsi kyselý „ocásek“ v chuti. Mně tedy ne. Ale pro koho hlavně pečeme, že? Tuto touhu jsem odložila na neurčito – že někdy zase začnu „nějak jinak“. Furt jsem přemýšlela, jak ten ocásek useknout. A dostavil se nápad zkusit založit tuhý pšeničný kvásek lievito madre, který nikdy tak kyselý není jako klasický tekutý – tedy dle dostupných informací.
Vánočky jsem už pekla všelijaké – skoro každý rok jiný recepis. Maminčin si bohužel nepamatuju. Jen jsem si vzpomněla, že říkávala, jak kdysi bohaté selky zadělávaly kynutá těsta poctivou domácí hustou smetanou…
Tak tady máte tu moji.
