O kvásku a jiných radostech
Loni jsem poprvé pekla dušičkové pečivo, kterému se říkalo krajově dušičky nebo kosti. Tvary mělo různé – stylizovaných kostí, věnečků, placiček. A taky jakési představy duše.
Pokračovat ve čtení „Selbiky – dušičkové pečivo“
V mé generaci se děvčatům kupovala postupně výbava, všechno bylo stejně 20 let téměř neměnné, takže trendy ve vzorech nádobí, ručníků a povlečení nebylo potřeba až tolik sledovat. To až později…. Vše bylo jednoduché, festovní, sloužilo dlouho.
A já dostala ve svých 12 letech v roce 1969 i Českou kuchařku. Pár let ležela lady, protože maminka měla svoje naučené výborné recepty a velmi zřídka na nich hodlala něco měnit… Proč taky, když fungovaly a mohla je po všech letech pečení dělat i se zavázanýma očima? Ať si až jednou vařím co chci…
Také jich nakonec takových pár mám, moje jistoty.
Anuše Kejřová se narodila roku 1874 jako Anna Nápravníková v Kralupech nad Vltavou. Byla velmi činorodá a podnikavá, a proto se kromě psaní kuchařek věnovala i dalším činnostem. Na přelomu minulého století se stala majitelkou koncesované školy kuchařské, kterou v roce 1910 založila a kde také sama vyučovala. Kromě toho učila vaření i na dívčí měšťanské škole a dívčím lyceu v Hradci Králové. Dále také pořádala “kočovné” kuchařské a hospodářské kurzy určené mladým dívkám, které měly zájem se kromě vaření naučit i správnému hospodaření v domácnosti. V roce 1905 napsala a poprvé vydala knihu s názvem “Úsporná kuchařka – Zlatá kniha malé domácnosti”, v níž zužitkovala své bohaté zkušenosti.
Zdroj životopisu: Nakladatelství Motto
Podzim nám skýtá mnohé radosti…
Třeba vítr na strništích a návrat do dětství – pouštění draků s vnoučaty. Později brouzdání ve spadaném listí. A těch barev!
Když se vrátíte prokřehlí domů, uvaříte si na zahřátí třeba čaj. K tomu kouřícímu hrnečku se tak moc hodí nějaký dobrý koláč.
Třeba tento, skrz naskrz makový.
Hosečke mé maminky…Vzpomínka dávná a sladká.
Pokračovat ve čtení „Hosečke mé maminky“
Vítězslav Nezval:
Podzime, podzime,
už zas nosíš deště,
pěkně tě prosíme,
počkej týden ještě…
Déšť mi nevadí. Mám ráda všechna roční období. Na podzim nastává po létě jisté zklidnění; je i krásně teple zabarvený. Přináší mi moje oblíbené zemité barvy a vůně. Dozrává další ovoce, které miluji. Jablka. A taky jsem se v září narodila…
Pokračovat ve čtení „Jablíčka s vůní podzimu“
S kávou a s koláčky se mi roztrhl pytel…
Jednou v krému, jindy v polevě, ale ještě ne v kynutém těstě… Co s tím? Už ano!
Pokračovat ve čtení „Kávové koláčky s tanzhongem“
Kávová příchuť je něco, co máme všeobecně všichni rádi. Někteří velmi rádi. Třeba já…
Pokračovat ve čtení „Coffee buns alias Roti Boy“
Aranygaluska. Nebo také zlaté buchtičky. Dobrota všech dobrot s ořechy a vanilkovým krémem. Dalo by se říci, že luxusní verze dukátových buchtiček.
Původem je to židovské maďarské pečivo, které se dostalo s přistěhovalci až do Ameriky. Zde se časem ujalo pod názvem monkey bread, opičí chléb.
A již značně ošizené…
Ráda o věcech něco vím…
Tak tedy – jak je to s tím opičím chlebem?
Termín opičí chléb pochází ze skutečnosti, že pečivo je neseno k ústům pomocí prstů, čili i člověk může pojídat stejně jako jeho prapředek opice.
Původní název zní aranygaluska a doslovně znamená „zlatá haluška, buchtička“, která se namáčela kdysi velmi dávno pouze do zlatavého másla.
Dohledatelné – v roce 1880 byl dezert zmíněn v maďarské literatuře. Maďarští Židé si ho přinesli s sebou, když emigrovali do Ameriky. Do zdejších maďarských pekáren začali zavádět a prodávat tuto sladkou dobrotu ve větším až kolem roku 1950.
