O kvásku a jiných radostech
Toužila jsem po brioškách s „hlavou“, která se vytrhne ještě teplá z bochánku …
Se zavřenýma očima polykáte jemnou peřinku vonící máslem a napadají vás najednou slova (ač francouzsky vůbec neumíte) jako excellent, exclusif brioche.
Koláče se u nás vždycky pekly jen s droždím – myslím, že by maminku péci s kvasem nenapadlo ani ve snu. A ty její byly nepřekonatelné. Viz zde Fandiny koláče.
To je v pořádku. Droždí není jedovaté a kynutá těsta s ním jsou velmi lahodná. Vymyslela jsem svoje kvasové – Liduščiny, na vaše přání. Zde je použité lievito madre (LM). A název podle toho, jak jsem pro maminku byla vždy – Liduška…
Obyčejný, jednoduchý, a přitom výtečný koláč!
Jednu dobu jsem ho pekla neustále a vozila synovi Ondrovi na posádku k „paragánům“ do Pardubic. Byl jedním z posledních mladých mužů, kteří měli ještě povinnou základní vojenskou službu.
Téměř všechna velikonoční jídla obsahovala vejce a používalo se jich hodně. Jsou základem i mazance, který je u nás nejstarším doloženým velikonočním pečivem. Nebýval však vždycky sladký, původně se dělal ze sýra a z vajec, někdy z tvarohu, později se plnil uzeným masem či slaninou. Teprve od konce 18. století se pekly mazance ze sladkého těsta s rozinkami.
Jidáše jsou sladké velikonoční pečivo z kynutého těsta slazeného medem. Podle lidových tradic by se měly upéct i rovnou sníst na Zelený čtvrtek. Věřilo se, že kdo sní jidáše za svítání, bude se těšit pevnému zdraví.
Jidáše jsou sladké velikonoční pečivo z kynutého těsta slazeného medem. Podle lidových tradic by se měly upéct i rovnou sníst na Zelený čtvrtek. Věřilo se, že kdo sní jidáše za svítání, bude se těšit pevnému zdraví.
Svým tvarem mají připomínat svinutý provaz, na němž se oběsil apoštol Jidáš poté, co svým polibkem zradil Ježíše a zapříčinil tak jeho zatčení a následně smrt. Zavinutý tvar jidášů spolu s medem, kterým se ještě horké po vytažení z trouby mají potírat, symbolizují plodnost a hojnost – tradiční charakteristiky jara.
Pořád se musí člověk učit…
U kváskového sladkého pečiva vadí mojí rodině jakýsi kyselý „ocásek“ v chuti. Mně tedy ne. Ale pro koho hlavně pečeme, že? Tuto touhu jsem odložila na neurčito – že někdy zase začnu „nějak jinak“. Furt jsem přemýšlela, jak ten ocásek useknout. A dostavil se nápad zkusit založit tuhý pšeničný kvásek lievito madre, který nikdy tak kyselý není jako klasický tekutý – tedy dle dostupných informací.
Aby si člověk někdy vzpomenul, musí vzít do ruky nikoliv poznámky, ale knihu…
Třeba tu z roku 1932 – Technologii pekařství nebo Pekařství z roku 1955.
V jiných zase narazíte na odlišné zasuté vzpomínky. Jen nikdy nevíte na jaké – pokud otevíráte knihu poprvé. Najednou jste někde jinde. A třeba i hodně daleko.
Není knihy, kde by nebylo alespoň něco malého z mého života. Tedy až na ty vraždy!
Zbylé bílky se dají upotřebit na mnoho způsobů. Toto je jeden z nich. U nás vede bílkové těsto a v něm vlašské ořechy. Mnoho ořechů!
Tahle delikatesa nesmí u nás chybět při žádné slavností příležitosti. Nejen na Vánoce.
Kdysi hodně dávno jsem ji ochutnala u kolegyně (jméno už si bohužel nepamatuju) a doslova mě chuť ohromila. Kdybych se nestyděla, všechno, co bylo na talíři (i jinde…), bych snědla.
Perníčky na Vánoce u nás nesmí chybět. Ani na Velikonoce. Peču i v průběhu roku – tak moc jsou dobré. Jsou slepované marmeládou nebo povidly, akorát sladké, akorát kořeněné. Ty poměry – všechno je o poměrech…
