O kvásku a jiných radostech
Pořád se musí člověk učit…
U kváskového sladkého pečiva vadí mojí rodině jakýsi kyselý „ocásek“ v chuti. Mně tedy ne. Ale pro koho hlavně pečeme, že? Tuto touhu jsem odložila na neurčito – že někdy zase začnu „nějak jinak“. Furt jsem přemýšlela, jak ten ocásek useknout. A dostavil se nápad zkusit založit tuhý pšeničný kvásek lievito madre, který nikdy tak kyselý není jako klasický tekutý – tedy dle dostupných informací.
Založte si lievito madre – pšeničný kvásek původem z Itálie, chudší na kyseliny, tzv. kváskovou mámu. Prý to je matka všech kvásků. Můžete vyzkoušet nová sladká kvásková těsta právě s „mámou.“ Nebo pšeničné chleby. Název matka není u kvasů jen italský, ale i v Čechách se kdysi používal místně název matka.
Aby si člověk někdy vzpomenul, musí vzít do ruky nikoliv poznámky, ale knihu…
Třeba tu z roku 1932 – Technologii pekařství nebo Pekařství z roku 1955.
V jiných zase narazíte na odlišné zasuté vzpomínky. Jen nikdy nevíte na jaké – pokud otevíráte knihu poprvé. Najednou jste někde jinde. A třeba i hodně daleko.
Není knihy, kde by nebylo alespoň něco malého z mého života. Tedy až na ty vraždy!
„Co děláš?“ volal syn.
„Peču chleba. Nový. A už mám i název.“
„Řekni – jaký?“
„Chléb pro staré přátele.“
„Jako pro lidi, které dlouho znáš a máš je ráda? To je hezký. Ten bude dobrej!“
„Hlavně je i hoodně měkký.“
„Aha. To jako myslíš, že ocení?“
„Staří přátelé určitě. Tvým starým přátelům může být ponejvíc kolem třiceti, mým šedesát a více. Mají i staré zuby různých kvalit…“
„Ale ty máš přece víc mladejch přátel než starejch…“
„To ano, ale ti mladí většinou sežerou všechno bez úhony…“
Zimu nemám ráda, protože bývá brzy tma a celkově jsou zde zimy dosti šeré, bez slunce. Jsem letní člověk. Zpestřit se však dají odletem do teplých krajin nebo alespoň šálou a čepicí veselých barev. Já zpestřuji nejraději barevným džemem. Celou, celičkou zimu.
Chleba je pro mě životodárná potřeba, považuji ho za základní potravinu v lidském životě. Tím nemyslím jen jako pouhou výživu. Nedovedu si představit snídani bez chleba.
Tak začíná každé ráno, kam moje paměť sahá. Až do dětství, kdy mi ztvrdlý chleba drobila maminka do melty s kozím mlékem.
Zbylé bílky se dají upotřebit na mnoho způsobů. Toto je jeden z nich. U nás vede bílkové těsto a v něm vlašské ořechy. Mnoho ořechů!
Začala jsem s chlebem na svatého Štěpána a skončila druhý den. Tak přišel ke svému názvu.
Ve skutečnosti jeho život započal pár dnů před Štěpánem, kdy jsem z vykynutého chlebového těsta (na Rychlík – chléb 1-1/2-1) před stočením do ošatky kus uřízla a uložila ve skleněné dóze v lednici…
Tahle delikatesa nesmí u nás chybět při žádné slavností příležitosti. Nejen na Vánoce.
Kdysi hodně dávno jsem ji ochutnala u kolegyně (jméno už si bohužel nepamatuju) a doslova mě chuť ohromila. Kdybych se nestyděla, všechno, co bylo na talíři (i jinde…), bych snědla.
Perníčky na Vánoce u nás nesmí chybět. Ani na Velikonoce. Peču i v průběhu roku – tak moc jsou dobré. Jsou slepované marmeládou nebo povidly, akorát sladké, akorát kořeněné. Ty poměry – všechno je o poměrech…
