O kvásku a jiných radostech
Ač se může zdát, že chleba jsem pekla pro nějakého pana Berku, není to až tak úplně pravda. Má ho rád můj muž. Krajíce mizí rychlostí blesku, já protáčím trochu vyčítavě oči směrem k manželovi.
„Byl tady asi nějaký pan Berka. Je na cibuli…,“ pravil potutelně muž.
Ve skutečnosti mám velkou radost, že panu Berkovi tak moc chutná.
Nevím, jak vy, ale snažím se i do chleba čas od času přidat to, co mám ráda anebo se mi zdá velmi prospěšné mému tělu.
V tomto chlebu je obojí – mé oblíbené vlašské ořechy a goji (kustovnice čínská). Goji roste na svazích Himaláje a podle toho dostal chleba název. Dočetla jsem se, že goji je ovoce radosti, neboť podle Tibeťanů, kdo snídá goji, bude prý šťastný celý den…
Říkám mu můj, protože ho moc ráda jím. Chleby se semínky v těstě jsou moji favorité. Manžel zase ani náhodou – zrníčka on prý zapečená nechce.
Záleží jen na vás… Syrová mají své přednosti, ale ta chuť pečených přímo ve chlebu je také úžasná.
V některých receptech je kvásku více, v jiných méně – rozuměj více nebo méně rozkvašené mouky. Většinou se držím zlaté střední cesty.
Zde jsem použila menší množství kvásku a o to déle pak trvá první kynutí – logicky menší množství kvasinek se musí nejprve dostatečně namnožit a mouku zpracovat.
Toto je moc dobrý, vláčný chleba.
Nejsou utopenci jako utopenci…
Teď nemluvím o obsahu černé kroniky, ale buřtech naložených v lahvi. Můžete naložit i cokoliv jiného, ale pravý špekáček je nejlepší.
